Hodně zahraničních hoteliérů a restauratérů tvrdí, že Čecha poznají už ve dveřích. A i kdyby prý tímto sítem náhodou prošel, prozradí se v restauraci u programu all inclusive. Asi mají pravdu. Osobně jsem se o tom přesvědčil.
Stojím v jídelně hotelu v bulharské Albene. Vzduch voní grilovaným masem, melouny a mořem, z terasy sem doléhá šumění vln. Idylu ale spolehlivě proráží úplně jiný zvuk. Takové to suché, křupavé lupnutí, když silou zmáčknete prázdnou dvoulitrovou PET lahev, abyste z ní dostali vzduch.
Ohlédnu se a vidím, jak u automatu s vínem stojí chlápek. Kolem padesátky, na sobě odrbané kraťasy z asijské tržnice, bosý, na pivném břiše kabelka s velkým nápisem módní značky. Na originál kousek to ale rozhodně nevypadalo. V jedné ruce drží hrdlo zmuchlané plastovky od minerálky, druhou křečkovitě tiskne páčku s nápisem White Wine.
Bílé stříká proudem, naráží na stěny plastu, divoce pění, trochu ho steče chlapíkovi po zápěstí rovnou na naleštěnou hotelovou podlahu. Jeho manželka o dva metry dál kryje záda a nervózně těká očima po bulharských číšnících. Ti samozřejmě moc dobře vědí, co se děje. Jenom už mají ten unavený, odevzdaný výraz lidí, kterým nestojí za to se kvůli jedné dvoulitrovce patoku dohadovat s hosty.
V tu chvíli mě polil palčivý pocit sekundární hanby. Úplně se mi stáhl žaludek. Měl jsem chuť okamžitě začít mluvit anglicky, hlavně aby nikdo ze stolu vedle nepoznal, že s tímhle člověkem sdílím stejný mateřský jazyk.
Syndrom „Vezmi si, dokud dávají“
Proč to proboha děláme? Člověk si zaplatí dovolenou za desítky tisíc, ale jakmile dostane na zápěstí ten magický plastový náramek, v mozku se mu přepne nějaký prehistorický spínač do polohy „nedostatek“. Vznikne utkvělá představa, že pokud z toho hotelu nevymáčkne každou korunu, tak prohrál.
Nejbizarnější na tom je, že to all inclusive víno z barelu je většinou hodně průměrné. A to mu ještě fandím. Když ho natočíte do plastu a necháte ho hodinu ležet v tašce na pláži, stane se z něj teplá, zvětralá kyselka, ze které vás akorát rozbolí hlava. Tady vůbec nejde o chuť. Je to čistý sport. Domestikovaný pud ulovit něco zadarmo.
Pak se strašně divíme, když na nás v cizině pořád koukají trochu skrz prsty. Můžeme mít skvělá auta, nejnovější telefony a mluvit několika jazyky, ale pak přijde chvíle u švédského stolu a ta skrytá mentalita „přelstít systém“ vyleze na povrch. Sledujete ty lidi, jak si k snídani dělají do ubrousku tajné svačiny na odpoledne, jako by ve městě nebyly obchody, a je vám z toho prostě úzko.
Jde to i s hrdostí
All inclusive není o tom, že musíte sežrat a vypít všechno, co není přibité. Je to služba, která má člověku dát klid a pohodlí. Sednout si, dát si sklenku do skla, užit si večer a nechat se obskakovat.
Když má člověk chuť na víno na pláži nebo na pokoji, v každém supermarketu za rohem stojí sedmička slušného místního vína pár euro. Stojí to mnohdy méně než jedno kafe na české benzínce.
Jenže koupit si to, to by znamenalo utratit vlastní peníze. A to se přece u all inclusive nenosí.
Příště, až uvidíte v hotelu někoho s PET lahví u pípy, schválně se mu podívejte do očí. Většinou v nich uvidíte takovou zvláštní, ostražitou obhajobu. Já doufám, že tahle generace „plastových sběratelů“ už pomalu končí. Protože ten pocit, že se na dovolené nemusíte stydět za vlastní lidi, se v žádném katalogu cestovky koupit nedá.
