Do Chorvatska jsem jezdil s rodiči už od osmdesátých let. Po přechodu na euro se však z oblíbené destinace stala předražená past na turisty s kvalitou služeb, která cenám příliš neodpovídá.
Jsem jedním z těch, pro které bylo Chorvatsko po desetiletí druhým domovem. Poprvé mě tam rodiče vzali ještě za hlubokého totality v osmdesátých letech, kdy nás fascinovala vůně pinií, průzračné moře a pohostinnost místních lidí. Do Biogradu na Moru jsem se vracel téměř každé léto. Měli jsme tam své stálé ubytování u starého pana majitele, se kterým jsme si za ty roky vybudovali téměř rodinný vztah. Jenže rodinná idyla skončila. V roce 2024 starý pán zemřel a žezlo převzala mladá generace. A s nimi přišla kalkulačka v ruce a snaha vytěžit z turistů každý cent.
Po loňské sezóně, kdy nám noví majitelé zásadně omezili možnost večerního grilování na pozemku, začali si účtovat vysoké příplatky za parkování auta na pozemku a kvalita snídaní klesla na úroveň laciného rozpékaného pečiva, jsem si řekl dost. Prohlásil jsem, že mě tam už nikdo neuvidí. Jenže rodinné zvyky se bourají těžko. Manželka mě celý rok přemlouvala, že loňsko byla jen výjimka, že to v novém ubytování bude určitě skvělé jako roky předtím a že si přece nenecháme vzít naše milované Jadran. Ustoupil jsem. A byla to obrovská chyba. Letos to bylo ještě horší než loni.
Chorvatsko se hodně proměnilo. Přechod na euro sice přinesl určité pohodlí, ale především posloužil jako ideální zástěrka pro mnohdy drastické zdražování. Výsledkem je, že ceny v Biogradu na Moru i v okolních městečkách jako Drage či Pakoštane dosáhly úrovní, které podle mě absolutně neodpovídají nabízeným službám. Člověk tam má pocit, že platí přirážku za luxus, ale dostává jen unavený průměr.
Vezměte si třeba obyčejné letní radosti. Jeden kopeček zmrzliny na promenádě nebo u pláže dnes vyjde na dvě a půl až tři a půl eura, což je v přepočtu klidně i osmdesát pět korun. Když jdete na procházku s rodinou, necháte tak u jednoho zmrzlinového stánku pětistovku bez mrknutí oka. Balená nanuková klasika v obyčejném stánku stojí běžně kolem tří eur. A co večerní posezení? Točené pivo v restauraci na pláži stojí mezi čtyřmi až šesti eury. Platit sto padesát korun za půllitr průměrného Ožujska nebo Karlovačka zkrátka bolí, zvláště když si uvědomíte, že za stejné peníze se v supermarketech Tommy nebo Konzum dá koupit plechovka za jedno euro a padesát centů.
Největší vystřízlivění však přichází v restauracích. Tradiční chorvatská konoba bývala synonymem pro poctivé jídlo za rozumný peníz. Dnes vás porce celé grilované ryby s přílohou vyjde na šestnáct až čtyřiadvacet eur. Pokud zatoužíte po čerstvé mořské rybě první třídy, restaurace si účtují mezi čtyřiceti pěti až šedesáti pěti eury za kilogram, což v přepočtu šplhá k tisíci a šesti stům korunám. Ceny na ranní tržnici jsou sice nižší, čerstvou rybu tam koupíte za dvanáct až dvacet eur za kilo, ale ruku na srdce, kdo chce na dovolené trávit večery vařením na horkém apartmánu jen proto, aby ušetřil? Dokonce i obyčejné ovoce u stánku u cesty vyvede mnohdy vaši peněženku z míry. Kilogram broskví stojí až čtyři eura, tedy stovku za kilo, přičemž v supermarketu je koupíte za polovinu.
Smutné na tom všem je, že Chorvatsko ztratilo svou největší zbraň, kterou byla skvělá kombinace dostupné ceny a vřelého přístupu. Dnes nabízí předraženou kvalitu, která v porovnání se zbytkem jižní Evropy jednoduše neobstojí. V zemích jako Španělsko, Řecko nebo Itálie dostanete za stejné, a mnohdy dokonce nižší peníze daleko vyšší standard služeb, nesrovnatelně pestřejší gastronomii a především pocit, že si vás jako platícího hosta skutečně váží. Ano, jsou jistě výjimky, ale moje osobní zkušenost tuhle teorii potvrzujr. Pro mě osobně tak letos chorvatský příběh definitivně skončil. Je čas objevovat místa, kde se za vaše peníze nabízí skutečná pohostinnost, a ne pouze vzpomínka na staré dobré časy.
