Prázdné parkoviště, prázdná restaurace, nepořádek, otrávená obsluha a upozornění, že ze špaget zbývá poslední porce. Některé podniky dokážou během několika minut přesvědčit hosta, že nejlepší bude otočit se ve dveřích a už se nevracet.
Existují místa, kam se člověk vrací skoro automaticky. Nemusí být nejlepší široko daleko. Stačí, že se tam cítí dobře. Přesně takový byl jeden malý hotel v Kořenově, kam jsme několik let jezdili během výletů do Jizerských hor. Auto jsem vždycky zaparkoval na prostorném parkovišti, v restauraci voněla svíčková, od vedlejšího stolu se ozývalo cinkání půllitrů a člověk měl jistotu, že dostane poctivý řízek, který nebude menší než talíř. Žádná gastronomie oceněná hvězdami. Jen stará dobrá horská hospoda, kde všechno fungovalo tak nějak samozřejmě. O to větší překvapení přišlo o tomto víkendu.
Krásné Příchovice
Foto: Daniel Kadlec
S partnerkou a dcerou jsme si udělali výlet do Jizerek. Naším cílem byla rozhledna Štěpánka a lesopark na Sluneční. Malá hrála v lesoparku kuličkovou dráhu, objevovala každý potok, každou šišku a každého pejska, kterého po cestě potkala. Byl to přesně ten typ dne, kdy nikam nespěcháte. Kolem poledne padlo rozhodnutí, že zastavíme na oběd tam, kde jsme ho tolikrát chválili známým. Jenže už příjezd napověděl, že se něco změnilo.
Prázdné parkoviště i hospoda
Foto: Daniel Kadlec
Parkoviště zelo prázdnotou. Vzpomněl jsem si, jak jsme dřív občas hledali poslední volné místo. Tentokrát bych tam mohl zaparkovat autobus, dodávku i traktor a pořád by zůstala většina plochy volná. „Tak asi přijíždíme brzy,“ uklidňoval jsem sám sebe. Bylo půl dvanácté.
Obsluhujete venku? Jak kdy
Foto: Daniel Kadlec
Uvnitř však bylo ještě větší ticho než venku. Za výčepem se o pult opírala paní, která svým výrazem připomínala člověka, kterému právě zrušili dovolenou. Zeptal jsem se, jestli funguje zahrádka s obsluhou. „Jak kdy.“ Dvě slova. Bez úsměvu. Bez vysvětlení. Bez zájmu. Dobře. Každý může mít špatný den. Na stůl jsme dostali ušmudlaný jídelní lístek v ještě ušmudlanějším igelitovém obalu. A k tomu informaci, která mě pobavila asi víc. „Ze špaget po boloňsku už zbývá jen jedna porce.“ Rozhlédl jsem se. Jedna porce? V restauraci sedělo přesně nula hostů. Na zahrádce sedělo přesně nula hostů. Na parkovišti stálo přesně nula aut.
Nepořádek, kam se podíváš
Foto: Daniel Kadlec
V hlavě se mi okamžitě rozjela detektivka. Dorazil sem nad před námi zájezd italských cyklistů? Proběhla tajná degustace? Nebo kuchař dostal na těstoviny takovou chuť, že zlikvidoval všechny porce ještě před obědem? Na jídlo jsme tedy rezignovali. A když už člověka přejde humor, začne si všímat detailů. Rozbité židle. Pneumatiky a pytle s odpadky opřené o zeď. Toaleta bez toaletního papíru. Rozbitý gril, Nepořádek u pultu na zahradě... Drobnosti, které samy o sobě asi nikoho neurazí. Jenže dohromady vytvářejí pocit, že host představuje spíš komplikaci než důvod, proč restaurace vůbec existuje. Nakonec jsme se otočili a odjeli.
Foto: Daniel Kadlec
Oběd jsme našli o pár kilometrů dál. Jídlo bylo dobré, obsluha příjemná a dcera dostala pastelky, takže spokojenost panovala na všech frontách. Přesto jsem měl celou dobu v hlavě ten první podnik. Kvůli vzpomínkám. Kolik podobných hospod už zmizelo jen proto, že někdo přestal mít rád hosty?
Provoz restaurace dnes rozhodně není jednoduchý. Energie, zaměstnanci i suroviny stojí mnohem víc než před pár lety. Jenže úsměv je stále zdarma. Pozdrav také. Uklizená zahrádka nebo doplněný toaletní papír také nepředstavují investici v řádu statisíců.Možná právě proto mě napadl zvláštní titulek pro tenhle článek. Přesně tak totiž na mě celé místo působilo. A víte, co je na tom nejsmutnější?
Za týden zase pojedeme do Jizerských hor. Je tam krásně. Lesy budou vonět úplně stejně, potoky potečou stejným směrem a Kořenov zůstane stejně krásný jako dnes. Jen kolem této hospody rozhodně projedeme bez zastavení. Budeme jediní?
Pořídili jsme si hospodu, ale chodí nám do ní lidi
