Cestování za gastronomií patří k hlavním lákadlům Apeninského poloostrova. Jenže s náporem turistů roste i počet prohřešků proti tamní pevně zakořeněné kultuře stolování.
Manuel Mortanelli, který v italské Veroně vede rodinné bistro, otevřeně popisuje, čím čeští hosté nejvíce dráždí místní personál a proč některé kombinace Italové vnímají jako absolutní neúctu k tradici. S Manuelem jsme mluvili během ranní kávy přímo u něj v bistru, kde denně pozoruje desítky zahraničních návštěvníků. Když přijde řeč na nejčastější prohřešky, italský restauratér jen odevzdaně kroutí hlavou. Podle jeho zkušeností si největší ostudu u stolu dělají právě Češi a Poláci. Paradoxně to však není kvůli tolik propíranému cappuccinu po obědě, které sice v Itálii vzbuzuje pozvednuté obočí, ale už se nad ním pomalu přivírá oko.
Cappuccino není problém
Mýtus o zakázaném odpoledním cappuccinu má přitom čistě praktické historické kořeny. V minulosti, kdy neexistovaly moderní chladicí technologie, se ranní čerstvé mléko muselo spotřebovat hned na začátku dne. V horkém poledním slunci by se totiž velmi rychle zkazilo. Pití mléčné kávy po obědě tak bylo zkrátka hygienickým rizikem. Dnes už chladničky fungují spolehlivě, přesto pro Italy zůstává cappuccino výhradně ranní záležitostí, protože těžké mléko podle nich po vydatném jídle zatěžuje žaludek. Skutečné kulinářské přešlapy ale leží údajně jinde.
Sýr na mořské plody nepatří
Tím nejhorším hříchem, který Manuel Mortanelli u českých turistů s železnou pravidelností zažívá, je bezhlavé sypání parmazánu na rybí pokrmy, mušle nebo těstoviny s dary moře. Pro italského kuchaře je takový požadavek urážkou jeho řemesla.
Italská kuchyně staví na čistotě a jemnosti surovin. Čerstvá ryba nebo mušle mají delikátní, lehkou chuť, kterou výrazný, slaný a uzrálý sýr jako Parmigiano Reggiano zcela zabije a přebije. Kombinace ryby a sýra je v Itálii považována za gastronomické barbarství. Pokud vám číšník sám sýr k těstovinám s mořskými plody nepřinese, nikdy byste si o něj neměli říkat.
Válka o coperto
Druhým kamenem úrazu, který prý často vede k trapným scénám při placení, je takzvané coperto. Čeští turisté na něj často nahlížejí jako na pokus o podvod nebo skryté dýško, které odmítají zaplatit. Coperto je přitom naprosto legální a tradiční poplatek za prostření stolu.
Zahrnuje čistý ubrus, příbory, sklenice a především pečivo, které automaticky dostanete na stůl před jídlem. Tento systém pochází už ze středověku, kdy si lidé v hostincích jedli vlastní přinesené jídlo a hostinskému platili právě jen za azyl u stolu a servis. Manuel upozorňuje, že dohadovat se o coperto, které bývá jasně napsané v jídelním lístku, je projev naprosté neúcty k tamním pravidlům.
Svíčková s čočkou a houbou?
Manuelovi je podle jeho slov osobně jedno, co kdo jí, a nikoho u stolu nechce vychovávat. Má však českou manželku, a tak velmi dobře ví, jak citliví dokážou být na svou kuchyni i sami Češi. Pro lepší pochopení proto situaci přirovnal k modelovému příkladu.
„Představte si, že by Ital přijel do tradiční české restaurace, objednal si svíčkovou na smetaně, vyžádal si k ní jako přílohu čočku, a celé by to zapíjel červeným vínem smíchaným s colou. Pravděpodobně byste si klepali na čelo a říkali si, že se ten člověk zbláznil. Přesně takhle se cítíme my, když vidíme vaše kombinace,“ vysvětluje veronský restauratér. Respekt k cizí kultuře podle něj zkrátka začíná na talíři.
