Na rušné ulici Hanoje vedle turisty zpomalí skútr. Jezdec vytáhne mobil a bez velkých slov otočí displej směrem k němu. Na obrazovce se střídají fotografie mladých žen. Stačí ukázat na jednu z nich.
Vrátil jsem se před pár dny z Vietnamu a skutečně to tam takto funguje. Alespoň tedy ve velkých městech jako je Hanoj, nebo Saigon. Vedle vás prostě zastaví motorkář, vytáhne mobil s fotkami a za neustálého opakování „fifty dálrs“ vás láká k nasednutí na moped. Pokud turista souhlasí, vše se odehraje překvapivě rychle. Muž ho odveze do nenápadného hotelu, kde se platí za krátkodobý pobyt. Vybraná dívka dorazí během několika minut.
Tak vypadá jedna z podob světa, který ve Vietnamu oficiálně neexistuje.
Prostituce je zde nelegální. Neznamená to však, že by z ulic a měst zmizela. Jen se přesunula za zavřené dveře, do soukromých prostor a na displeje mobilních telefonů. Do míst, která na první pohled vypadají jako obyčejné masážní salony, holičství nebo hotely. A také do komunikačních aplikací, kde se domlouvají schůzky bez zbytečných otázek. Pro běžného turistu může být překvapivé, jak blízko tento skrytý svět někdy je.
Žádné výlohy ani ceníky
Ve Vietnamu nenajdete čtvrti, kde by ženy otevřeně stály ve výlohách jako třeba v Thajsku. Vše funguje mnohem nenápadněji.
Některé dívky se ukrývají za službami masážních salonů nebo holičství. Navenek jde o zcela běžné podniky a rozhodně neplatí, že by každé podobné místo nabízelo něco navíc. Pro člověka, který zemi nezná, je proto často obtížné poznat, kde končí běžná služba a kde začíná nabídka, o níž se nemluví nahlas.
Diskrétnost je základem celého systému
Neexistují oficiální ceníky, reklama ani jasná pravidla. Informace se předávají mezi lidmi, přes známé nebo prostřednictvím mobilních aplikací. To, co by jinde bylo otevřeně viditelné, se zde odehrává v náznacích a neveřejných dohodách.
Stačí říct recepčnímu
Turista nemusí podobné kontakty hledat jen na ulici. Cesta může vést i přes člověka, kterého by ožná čekal jako posledního. Od hotelového personálu.
Podle zkušeností některých návštěvníků stačí nenápadně projevit zájem a nabídnout provizi, například deset dolarů. Recepční pak využije své kontakty. Host se vrátí do pokoje a během několika minut může někdo zaklepat na dveře.
Takové jednání samozřejmě není součástí oficiálních služeb hotelu. Jde o neformální domluvu mezi jednotlivými lidmi, kteří si za zprostředkování rozdělí peníze.
Právě to je pro Vietnam typické. Činnost je zakázaná, přesto kolem ní může existovat síť lidí, kteří přesně vědí, komu zavolat a jak vše rychle zařídit.
Od osmi set do tří tisíc korun
Ceny se výrazně liší. Záleží na městě, konkrétní ženě, způsobu zprostředkování i okolnostech schůzky. Částky mohou začínat přibližně na 800 korunách a vyšplhat se až ke třem tisícům i výše.
Jenže právě cena bývá jedním z problémů.
V prostředí, kde neexistují žádná oficiální pravidla, může být původní dohoda velmi nejasná. Jinou částku může požadovat prostředník, jinou žena. Není vždy zřejmé, co přesně je zahrnuto v domluvené ceně, ani zda se během schůzky neobjeví další požadavky.
Cestovatelské weby proto před náhodnými nabídkami od lidí na ulici často varují. Turista mnohdy netuší, s kým ve skutečnosti jedná, kam přesně jede a kdo všechno je do celé domluvy zapojený. To, co na začátku vypadá jako jednoduchá dohoda, se může rychle změnit v nepříjemný problém.
Všechno se dnes vejde do mobilu
Další část tohoto světa se přesunula přímo do telefonu. Ve Vietnamu je velmi populární komunikační aplikace Zalo. Vedle ní lidé využívají také Telegram a další platformy. Právě zde lze navázat kontakt, vyměnit fotografie a domluvit schůzku, aniž by člověk musel cokoli hledat v ulicích.
Mobil tak postupně nahradil řadu tradičních způsobů zprostředkování. Stačí několik zpráv, fotografie a krátká dohoda.
Anonymita má ale i druhou stranu. Člověk na druhém konci komunikace nemusí být tím, za koho se vydává. Fotografie mohou být staré nebo cizí a za profilem se může skrývat kdokoli. Domluva přes aplikaci proto automaticky neznamená větší jistotu.
Svět, který nechce být vidět
Vietnam je pro většinu turistů zemí skútrů, pouličního jídla, chrámů, rušných měst a rychlého tempa. Vedle toho ale existuje i další, méně viditelná vrstva. Svět prodejných žen, který se kvůli zákazu přesunul do šedé zóny. Nemá oficiální adresy. Nemá reklamu. Nemá transparentní pravidla.
Funguje přes osobní kontakty, prostředníky, hotelové pokoje a mobilní aplikace. A právě v tom spočívá jeho největší paradox. Přestože je prostituce ve Vietnamu nelegální, návštěvník může mít někdy pocit, že je nabídka překvapivě snadno dostupná.
Jenže to, co zvenčí může působit jako jednoduchá služba, je ve skutečnosti prostředí bez jistot a bez jakékoli skutečné ochrany.
A možná právě proto zůstává většinou za zavřenými dveřmi.
