Rostoucí ceny benzinu a nafty u českých čerpacích stanic nutí řadu řidičů přemýšlet, jak snížit náklady na provoz auta. S každým dalším zdražením se zároveň znovu rozjíždí kolotoč „zaručených“ rad a triků. Vyzkoušeli jsme metodu 4:1.
Na první pohled mohou působit lákavě – kdo by nechtěl ušetřit několik stovek korun na každé nádrži? Ve skutečnosti však většina těchto doporučení stojí na velmi vratkých základech. Některé nepřinesou vůbec žádnou úsporu, jiné mohou motoru dokonce uškodit.
Jedním z nejstarších a stále dokola opakovaných „tipů“ je jízda na použitý fritovací olej. Zastánci této metody často argumentují tím, že starší dieselové motory dokážou spalovat i rostlinné oleje. Teoreticky to za určitých okolností skutečně možné je – zejména u starších konstrukcí bez moderních vstřikovacích systémů. Jenže praxe bývá výrazně složitější.
Prvním problémem je samotné získání dostatečného množství použitého oleje. Aby řidič naplnil běžnou padesátilitrovou nádrž, potřeboval by přibližně čtyři desítky litrů suroviny. Takové množství se v domácnosti nebo v malé restauraci shání jen velmi obtížně. Druhým problémem je nutnost důkladné filtrace. Použitý olej z fritování obsahuje zbytky potravin, drobné nečistoty i vodu. Nalít ho bez úpravy do nádrže by znamenalo velmi rychle poškodit palivovou soustavu. Realita tak často vypadá tak, že člověk tráví hodiny filtrováním oleje přes plátno nebo filtry – a výsledek je přinejlepším nejistý. Nemluvě o tom, že garáž po takové operaci často voní spíš jako stánek s pouličním občerstvením než jako dílna.
Dalším „osvědčeným“ receptem, který se pravidelně vrací na automobilových fórech i na YouTube, je přidávání petroleje do nádrže. Internet je plný videí, která dokazují, že motor na tuto látku skutečně poběží. Jenže podobné experimenty většinou končí ve fázi krátké demonstrace: auto nastartuje, ujede pár kilometrů – a tím příběh končí. O tom, jak by motor vypadal po deseti či dvaceti tisících kilometrech, se už obvykle nikdo nezmiňuje. Moderní motory jsou přitom na kvalitu paliva mimořádně citlivé a dlouhodobé používání nevhodné směsi může vést k nákladným opravám vstřikování nebo celého motoru.
Navíc ani ekonomická logika v tomto případě příliš nefunguje. Litr petroleje se dnes běžně prodává za cenu kolem stovky korun, takže případná „úspora“ je spíše iluzorní.
Existuje však jeden jednoduchý trik, který může v praxi skutečně přinést alespoň menší finanční úlevu. Před časem se o něj podělil zkušený taxikář a podle reakcí řidičů v diskuzích nejde o ojedinělou zkušenost. Princip je překvapivě prostý: kombinovat tankování u levnějších a značkových čerpacích stanic.
Konkrétně jde o to, že čtyři nádrže po sobě načerpáte u levnější, často neznačkové pumpy, kde bývá palivo citelně levnější. Pátou nádrž pak doplníte kvalitním prémiovým palivem s aditivy u zavedené značky. Tím se podle zastánců této metody částečně „pročistí“ palivový systém a zároveň se využije cenového rozdílu mezi jednotlivými stanicemi. Sami jsme tuto metodu v minulých dnech zkoušeli. Jména čerpaček sdělovat nemůžeme, ale i v Praze lze nalézt čerpací stanice s rozdílem ceny nafty 5 korun
Pokud by tedy rozdíl mezi levnou a značkovou pumpou činil jen pět korun na litr, pak při objemu padesátilitrové nádrže ušetří řidič na čtyřech tankováních zhruba tisíc korun. Páté tankování prémiového paliva část úspory samozřejmě sníží – přibližně o dvě stě padesát korun. I tak však zůstane kolem 750 korun, které by jinak skončily v pokladně čerpací stanice.
Není to žádný zázračný recept na dramatické snížení nákladů. Pro řidiče, kteří ročně najedou tisíce kilometrů, ale může jít o drobnou, přesto reálnou úsporu. A na rozdíl od mnoha internetových „zaručených rad“ přitom nehrozí, že by podobný postup motoru uškodil.
