Malý Kozí Hřbet, osada s jediným stálým obyvatelem, v sobě ukrývá mrazivý kontrast mezi slávou středověké mýtnice na Zlaté stezce a tragédií z roku 1851. Tehdy nákaza tyfu a izolace ve sněhu zahubily polovinu vsi a navždy změnily tvář této drsné části Šumavy.
V drsném objetí Svojšské hornatiny, na severozápadním svahu Huťské hory, se v nadmořské výšce 850 metrů rozkládá osada Malý Kozí Hřbet (německy Klein Ziegenruk). Dnes byste zde marně hledali čilý obchodní ruch – toto místo, administrativně spadající pod město Rejštejn, v sobě nese hluboké stopy historie, která formovala celou Šumavu. Současnost osady je však až překvapivě tichá; v roce 2021 zde byl hlášen pouze 1 trvale žijící obyvatel a z původní zástavby zbylo pouhých 10 adres.
Strategická brána císaře a krále
Foto: Daniel Kadlec
Historie Malého Kozího Hřbetu, lidově zvaného „Cimruky“, je nerozlučně spjata s vizionářským počinem císaře Karla IV. Ten nechal v roce 1356 vybudovat kašperskohorskou větev Zlaté stezky, spojující Čechy s bavorským Podunajím. Osada samotná je v písemných pramenech poprvé zmíněna roku 1459, ale její význam vzrostl zejména po husitských válkách.
V roce 1458 se Zdeněk ze Šternberka rozhodl obnovit zanedbaný obchod a nechal do Kozích Hřbetů přemístit celnici, která původně sloužila na Horské Kvildě. Místo se stalo strategickým bodem: za každého koně naloženého zbožím musel kupec zaplatit mýto ve výši 3 feniků. Cesta kvetla zejména díky dovozu soli, vína a luxusního zboží, zatímco opačným směrem proudilo obilí a řemeslné výrobky. Zlaté časy však skončily po roce 1706, kdy byl zakázán dovoz bavorské soli do Čech a význam stezky začal nezadržitelně upadat.
Zima roku 1851: Osada v sevření smrti
Foto: Daniel Kadlec
Nejtemnější kapitolu dějin osady tvoří události z poloviny 19. století. Šumavu tehdy zasáhla extrémní zima a nedostatek potravin. Malý i Velký Kozí Hřbet byly kvůli obrovským přívalům sněhu zcela odříznuty od světa po dobu dlouhých tří měsíců. V uzavřeném prostředí horských chalup, kde se tísnilo více generací společně s dobytkem, se začala šířit nákaza připomínající tyfus.
Kombinace podvýživy a katastrofální hygieny proměnila „Cimruky“ v místo zmaru. Lidé byli uvězněni ve svých domech bez léků a naděje na pomoc. V některých chalupách leželo několik nemocných i mrtvých současně a přeživší často neměli sílu své blízké pohřbít. Teprve s jarním táním se k osadě probojovala zdravotní komise, které se naskytl pohled na vyhublé kostry přeživších a těla obětí. Tato tragédie, identifikovaná jako skvrnitý tyfus, si vyžádala krutou daň – zemřela přibližně polovina tehdejšího obyvatelstva.
Současnost: Útočiště v srdci přírody
Přestože ještě v roce 1910 zde ve 26 domech žilo 181 obyvatel německé a polské národnosti, poválečný vývoj a drsné podmínky vedly k téměř úplnému vylidnění. Dnes je Malý Kozí Hřbet oázou klidu. Staré kamenné zdi chalup, které kdysi slyšely ržání soumarských koní i nářek nemocných, dnes slouží převážně k rekreaci.
Návštěvníci si zde mohou pronajmout chalupu a na vlastní kůži zažít atmosféru šumavské samoty. Jedinou němou připomínkou starých časů zůstává návesní kaple Panny Marie z roku 1845. Pro turisty je osada ideálním výchozím bodem pro výšlap na Huťskou horu, kde se mohou nechat unášet výhledy na hřebeny, které kdysi museli s těžkým nákladem zdolávat dávní soumaři.
