Kdo tráví čas v centru Prahy, zná to. Procházíte městem, čekáte na schůzku, nebo jen bloumáte ulicemi. A najednou přijde zcela praktická potřeba najít toaletu.
V teorii by to měl být drobný problém. V praxi se ale v posledních letech mění v malou městskou anabázi.
Nedávno jsem to zažil na vlastní kůži na Náměstí Míru. Rušné místo v širším centru Praha, kde je kaváren a restaurací víc než dost. Člověk by řekl, že právě tady bude toaleta otázkou pár minut. Jenže realita je mnohdy zcela jiná.
V jedné z kaváren jsem se zeptal, zda si mohu odskočit na toaletu. Odpověď přišla rychle a bez velkého rozmýšlení. „Na záchod? Bez útraty? Na to zapomeňte. Nejsem charita.“ Nebylo to řečeno agresivně, spíš věcně. Jako kdyby šlo o naprosto samozřejmé pravidlo. A vlastně jím také je.
V řadě pražských podniků jsou dnes toalety zamčené. Klíč nebo kód dostanou jen hosté, kteří si něco objednají. Na první pohled to může působit přísně. Když se na věc podíváte očima provozovatele, začne to dávat smysl.
Provoz toalet něco stojí. Voda, elektřina, úklid, toaletní papír, mýdlo. V turisticky vytížených částech města by se z kaváren velmi rychle staly veřejné toalety zdarma. Personál by pak místo obsluhy hostů řešil nekonečný proud lidí, kteří přijdou jen na pár minut.
Mnozí majitelé říkají, že přesně to se v minulosti dělo. Lidé vešli, zamířili rovnou na toaletu a zase odešli. Bez pozdravu a bez objednávky. Pro podnik to znamenalo vyšší náklady a větší zátěž pro personál. Zároveň se z kavárny stával průchozí prostor.
Pražská centra čtvrtí, kde se pohybuje hodně lidí, jsou na tohle zvlášť citlivá. V okolí Náměstí Míru se mísí místní, turisté i lidé čekající na metro nebo tramvaj. Kavárny jsou často malé a provoz intenzivní.
Nakonec jsem udělal to, co udělá většina lidí. Objednal jsem si espresso. Po zaplacení jsem dostal informaci, kde je toaleta. Celá situace tím byla vyřešena během několika minut. Je to vlastně jednoduchý nepsaný kontrakt. Podnik poskytne zázemí a komfort. Host na oplátku utratí alespoň symbolickou částku. V mém případě to byla jedna káva.
Otázka veřejných toalet je v Praze dlouhodobé téma. Městské toalety existují, ale jejich síť není příliš hustá a mnozí lidé o nich ani nevědí. V praxi tak kavárny a restaurace často fungují jako jakási neoficiální infrastruktura. Jenže ta má své limity.
Provozovatelé podniků nejsou správci veřejných služeb. Jsou to lidé, kteří musí počítat náklady a udržet podnik v chodu. Zamčené toalety jsou proto stále běžnější. Z pohledu hosta to může být nepříjemné. Z pohledu podnikatele je to ale logická obrana.
A tak dnes v Praze platí jednoduché pravidlo. Chcete využít toaletu v kavárně nebo restauraci? Nejbezpečnější cesta vede přes bar a objednávku malé kávy.
