„Máte píchlé kolo,“ řekla mi u pumpy hezká snědá blondýnka. V tu chvíli to byla jen mimochodem pronesená věta. O pár minut později už jsem stál na parkovišti a netušil, že právě přicházím o notebook, data a kus klidu.
O tomhle podvodu jsem slyšel mockrát. Četl jsem o něm, někdo mi ho vyprávěl, občas na mě vyskočilo varování na internetu. Vždycky jsem to bral jako něco, co se děje jinde. Jiným lidem. Těm méně opatrným. Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát mně. Přišlo mi to skoro až jako neuvěřitelné. A přesně v tom byl ten problém. V podcenění situace.
Zastavil jsem v Polsku na čerpací stanici, natankoval, zaplatil a šel zpátky k autu. Když jsem bral za kliku, oslovila mě žena, která stála vedle u auta. Hezká postava, blond vlasy, snědá pleť, mluvila normálně, bez emocí. Asi byla odbarvená, ale opravdu skoro modelka. Až pak mi došlo, že to byla pravděpodobně součást triku. Řekla mi, že mám prázdné zadní kolo. Automaticky jsem se otočil a hned se šel podívat. Neměl jsem důvod jí nevěřit. Kolo skutečně vypadalo podezřele. Bylo vidět, že je skoro bez vzduchu.
Nasedl jsem tedy do auta a poodjel pár desítek metrů na klidnější parkoviště za budovou pumpy. Vypadalo to totiž, že budu muset skutečně kolo dofukovat, nedej bože volat asistenci, kdyby bylo kolo neopravitelné chcemickou sadou. Vystoupil jsem, otevřel kufr, vytáhl kompresor a klekl si k zadnímu kolu.
V tu chvíli jsem byl ale přesně tam, kde mě dotyční potřebovali mít. Soustředěný na ventilek, hlídat tlak, přidržovat kroutící se hadičku. Klečel jsem u kola, pod úrovní oken, s výhledem jen na asfalt a pneumatiku. Auto zůstalo samozřejmě odemčené.
Netušil jsem, že z druhé strany auta někdo tiše otevřel dveře a sáhl po batohu, který ležel na zadním sedadle. Všechno to trvalo jen pár vteřin. Žádný hluk, žádný zmatek, žádný důvod se otočit. Vůbec ničeho jsem si nevšiml. Když jsem kolo dofoukal, uklidil kompresor a chtěl odjet, všiml jsem si otevřených zadních dveří. A prázdného místa na sedadle. Batoh byl pryč. Notebook s ním.
Byl jsem snadná kořist. Ne proto, že bych byl hloupý, i když jsem bezpochyby byl, ale proto, že všechno proběhlo strašně rychle a neslyšně. Někdo mě upozornil na problém, který skutečně existoval. Já ho řešil. A mezitím někdo jiný využil přesně ten okamžik, kdy jsem nemohl vidět, co se děje za mými zády.
Notebook byl přes dva roky starý. Původně stál kolem pětatřiceti tisíc, dnes už má cenu pochopitelně nižší. Peníze by se daly nějak zvládnout. Horší bylo to ostatní. V notebooku jsem měl tisíce fotek, pracovní prezentace, rozpočty, kontakty, e-maily, prostě věci, které se hromadí roky a člověk si jejich hodnotu uvědomí až ve chvíli, kdy zmizí.
Zálohoval jsem, samozřejmě. Jenže na externí SSD disk, který byl ve stejném batohu. Notebook byl chráněný heslem, ale žádná sofistikovaná ochrana. Spíš běžná uživatelská jistota, že se snad nic nestane.
Stalo se. A následky si nesu dodnes. Poučení? Nenaletět jako kafka a zálohovat do cloudu.
