Není „bum“ jako “bo“. Rozdíl jsem poznal hned poté, co mě úslužný Vietnamec posadil za sebe na motorku a odvezl o pár ulic dál. Místo deseti dolarů jsem byl lehčí o celou stovku, ale zážitek to byl.
Do Vietnamu jsem letěl bez větších očekávání. Věděl jsem, že mě čeká jiný svět, ale realita byla intenzivnější, než jsem si dokázal představit. Hanoj je neustálý pohyb. Motorky troubí ze všech stran, do toho křik prodavačů, pach výfukových plynů a vůně jídla z pouličních stánků. Každý vám něco nabízí. Taxi. Výlet do zátoky Ha Long, suvenýry. Masáže. Člověk se tam naučí odpovídat rychle a většinou odmítat.
Jídlo bylo skvělé a směšně levné. A já měl jasný cíl. Dát si pravé bun bo nam bo přímo tam, kde vzniklo. Tenhle nudlový pokrm miluju už roky. V Česku si ho dávám pravidelně a těšil jsem se, že ve Vietnamu bude ještě lepší.
Procházel jsem starou čtvrtí v Hanoji, když u mě přibrzdila motorka. Řidič měl zelenou bundu s nápisem Grab. Usmál se a naklonil se ke mně. „Bum bum?“ zeptal se.
V tom hluku jsem slyšel „bun bo“. Automaticky jsem si domyslel zbytek. Myslel jsem si, že je to naháněč, který mě chce odvézt do nějaké rodinné jídelny. Přikývl jsem. Řekl jsem „yes“ a nasedl za něj.
To, co následovalo, byla tříminutová jízda, na kterou jen tak nezapomenu. Kličkovali jsme mezi auty, autobusy a stovkami dalších motorek. Měl jsem pocit, že pravidla silničního provozu tu neexistují. Držel jsem se sedačky a snažil se věřit, že řidič ví, co dělá. Říkal jsem si, že dobré bun bo nam bo stojí za trochu toho adrenalinu.
Zastavili jsme před nenápadným hotelem v boční ulici. Žádná restaurace, žádné plastové stoličky, žádné hrnce s vývarem. Řidič mi pokynul, ať jdu dovnitř. Zaplatil jsem mu za odvoz a vstoupil.
V recepci bylo tlumené světlo a ticho. Během pár vteřin u mě stály tři mladé ženy. Usmívaly se a jedna z nich se mě anglicky zeptala, jakou masáž si přeji. V tu chvíli mi to došlo. Žádné nudle. Žádné hovězí. Žádné bylinky.
„Bum bum“ nebylo bun bo nam bo.
Chvíli jsem tam stál a zvažoval, jestli se otočím a odejdu. Bylo mi trapně hlavně kvůli vlastní naivitě. Nakonec jsem si řekl, že už jsem tady a že to vezmu jako další zkušenost z cesty. Masáž proběhla rychle a bez zbytečných slov. Žádná romantika, spíš mechanická služba pro turisty, kteří špatně slyší nebo moc rychle souhlasí.
Když jsem odcházel, zaplatil jsem sto dolarů. V tu chvíli jsem si spočítal, kolik porcí bun bo nam bo bych za tu částku měl. Hodně.
Večer jsem si skutečně sedl do obyčejné pouliční jídelny a objednal si své vysněné bun bo nam bo. Stálo pár dolarů a chutnalo výborně. Seděl jsem na plastové židli, kolem mě proudil život Hanoje a já si říkal, že cestování někdy stojí víc, než čekáte.
Od té doby si dávám větší pozor na výslovnost. A když na mě někdo na ulici zavolá „bum bum“, už vím, že hlad tím nezaženu
