Když si moje kamarádka Ingrid z Norska přečetla diskuzi pod článkem o šéfovi, který prý dlouhodobě „sjížděl“ pohledem svou kolegyni, byla v šoku. Ne kvůli tomu příběhu samotnému. Kvůli těm reakcím pod ním.
Jenom pár hodin po vydání článku mi pípla na mobilu zpráva: „Tohle si o ženách opravdu myslíte?“ napsala mi Ingrid, kamarádka z Norska. Pod předmětným článkem se totiž začaly objevovat komentáře jako:
„A proč ho šlajska asi nosí… ukazuje výstřih jak prostitutka… blbka.“
„Nechceš, aby ti koukali na kozy? Tak je nevystavuj.“
„Když si vezme výstřih, tak asi chce, aby se někdo díval. Nebo co, větrání?“
Ingrid říkala, že jí to připomíná středověk. „To jsou názory hulvátů, kteří mají pocit, že žena je veřejný majetek,“ dodala bez obalu. A nebyla daleko od pravdy.
Na celé věci mě nejvíc zarazilo, jak samozřejmě někteří muži přijali myšlenku, že když má žena výstřih, automaticky tím dává svolení k tomu, aby si ji někdo nepřiměřeně prohlížel, hodnotil, nebo dokonce obtěžoval. Jako by oblečení bylo pozvánkou. Jako by žena nebyla člověk, ale výloha.
Jenže oblečení není smlouva. Výstřih není souhlas. A pohled, který je dlouhý, vtíravý a opakovaný, prostě může být nepříjemný. To není žádná „přecitlivělost“. To je obyčejný pocit diskomfortu.
Ingrid mi říkala, že v Norsku by si podobné komentáře veřejně dovolil málokdo. Ne proto, že by tam muži nebyli muži. Ale proto, že společenská norma je jiná. Žena tam není automaticky brána jako objekt. Není to něco, co se „nabízí“, když si vezme šaty podle sebe.
V českém prostředí je pořád slyšet ozvěna starého myšlení: když se žena líbí, je to její vina. Když na ni někdo zírá, měla si vzít rolák. Když se ozve, přehání. Tahle logika je pohodlná. Odpovědnost se přesune na ni. Muž je vlastně jen „přirozený“. Jenže být přirozený neznamená být nevychovaný.
Pod těmi komentáři nebyla debata. Byl tam výsměch, pohrdání a zvláštní přesvědčení, že žena má nést následky za cizí chování. A to je možná to nejvíc znepokojivé. Ne samotné pohledy. Ale to, že část mužů stále vnímá ženu primárně jako objekt svého zájmu – ne jako kolegyni, profesionálku, rovnocenného člověka.
Ingrid mi nakonec napsala: „Doufám, že tohle není většina.“ Já taky. Ale dokud budou podobné reakce znít hlasitě a bez studu, bude těžké přesvědčovat svět, že jsme se ze středověku opravdu posunuli.
