Šestnáct kilometrů pěšky za deset dolarů. V severním Vietnamu nejsou peníze měřítkem štěstí, ale práce, klid a schopnost přijmout život takový, jaký je. Šest cest do hor, které mě naučily dívat se jinak.
V severním Vietnamu jsem byl šestkrát. A pokaždé, když se vracím domů do Evropy, mám pocit, že se nevracím jen o několik tisíc kilometrů zpátky, ale i do úplně jiného mentálního světa. Do světa plného pohodlí, jistot a blahobytu, který jsme si zvykli považovat za samozřejmost. A přesto čím déle severní Vietnam poznávám, tím silněji mám pocit, že lidé, kteří tam žijí v objektivně mnohem chudších podmínkách, jsou vnitřně spokojenější než my.
Sever Vietnamu není pohlednicová exotika s lehátky na pláži. Je to kraj hor, mlhy, rýžových teras a vesnic, kde se život pořád odehrává hlavně venku. A také je to místo, kde jsem se znovu a znovu setkával s jednou fascinující vlastností místních lidí. Pro Vietnamce není nic problém. Když něco nejde, tak se to prostě nějak udělá. Když chybí nástroj, improvizuje se. Když chybí peníze, nahradí je práce a čas. Tahle schopnost hledat řešení místo výmluv je nakažlivá.
A možná ještě nakažlivější jsou jejich úsměvy. Ne takové ty naučené, profesionální, které známe z hotelových recepcí. Ale skutečné, přirozené, často bez jediného důvodu. Lidé se usmívají, i když jejich život není jednoduchý. Usmívají se při práci, na cestě, na tržišti. Úsměv tam není výrazem úspěchu, ale normálním stavem.
Nikdy nezapomenu na ženu z malé vesnice u Lao Cai. Když jsme se bavili o jejím životě, o rodině a práci, zeptal jsem se jí, co by si nejvíc přála. Čekal jsem odpověď typu nový dům nebo víc peněz. Ona bez váhání řekla splachovací záchod. Nic víc. Přesto působila klidně, vyrovnaně a spokojeně. Nepřála si víc než základní důstojnost a byla smířená s tím, co má.
Každé ráno tahle žena vyráží osm kilometrů pěšky, aby ve městě prodávala ručně tepané náramky. Jeden stojí pět dolarů. V průměru prodá dva denně. Šestnáct kilometrů chůze kvůli deseti dolarům. Upřímně si položme otázku, kolik Čechů by bylo ochotných chodit den co den takovou vzdálenost za částku, kterou u nás utratíme za oběd. Vietnamci jsou zvyklí pracovat. Práce není trest, ale součást života.
To neznamená, že je Vietnam romantická pohádka. Od covidu jsou čím dál víc vidět sociální rozdíly. Nůžky mezi chudými a bohatými se rozevírají a ve městech je to patrné na každém kroku. Zdražuje se a Vietnam už není tak lowcostovou destinací jako před deseti lety, i když ve srovnání s Evropou je pořád levný. Přibývá aut a velká města jsou dnes v podstatě neprůjezdná. Chaos, smog a hluk jsou daň za rychlý ekonomický růst.
Přesto je to krásná země. Nejen přírodou, ale hlavně lidmi. A já vím, že se tam znovu vrátím. Ne proto, abych si připomněl, jaké máme doma štěstí, ale abych si znovu připomněl, že štěstí se neměří počtem věcí, ale schopností přijmout život takový, jaký je, a každý den se na něj alespoň na chvíli usmát.
