Jedno z nejtajemnějších míst v Praze je bezpochyby starý Bohnický hřbitov. Dnes už sice neexistuje, ale tajemství skrývá pořád. Věděli jste například, že tam byli pochováni také italští pacienti evakuovaní za první světové války?
Hřbitov v pražských Bohnicích dnes již není v provozu. Přesto zde za necelých šedesát let bylo pohřbeno více než 4 000 těl. Většina z nich byli pacienti přilehlé léčebny, ale existují oprávněné domněnky, že se na tomto místě nacházejí také tajné hroby vězňů z komunistických lágrů, dětí i vojáků. A to nejenom českých, ale například i těch italských. O hřbitov se totiž v souvislosti s první světovou válkou začalo zajímat Vojenské historické muzeum v Roveteru v italském Trentinu.hřbito
Leží zde i pacienti léčebny v italském Pergine
Na hřbitově jsou totiž údajně pochováni pacienti léčebny v italském Pergine, která musela být v březnu 1916 narychlo evakuována. Více jak sto pacientů bylo hospitalizováno v Bohnicích. Vrátilo se ale jich po válce jen 46. Podle historiků byla evakuace nemocnice v Pergine jen krátkou epizodou rozsáhlého příběhu. Po vypuknutí první světové války bylo ze severoitalské oblasti Trentino evakuováno více než 70 tisíc obyvatel. Jelikož toto území tehdy patřilo Rakousko-Uhersku a měly zde vést frontové linie, italští vystěhovalci byli po malých skupinkách rozmístěni v rámci mocnářství, převážně ale v českých a moravských vesnicích. V květnu 1915 byl však vydán příkaz k jejich evakuaci.
S sebou maximálně 15 kg zavazadlo
Bylo jim řečeno, že se mají dostavit na nádraží a mají si s sebou vzít maximálně 15 kilogramů zavazadel. Byli to většinou ženy, děti a starci. Měli být pryč čtyři týdny, ale nakonec z toho byly čtyři roky. Na bohnickém hřbitově je tedy pravděpodobně pochováno 48 italských uprchlíků - pacientů (celkový počet italských pacientů byl cca 280) kteří však byli většinou choromyslní.
Pamětní desku zaplatil Mussoloni
Rodná Itálie na ně však nezapomněla a v roce 1932 jim zde byla instalována pamětní deska, kterou údajně osobně hradil Benito Mussolini. Pamětní desky, které byly dvojjazyčné, posvětil arcibiskup Kašpar a z ústavu se 16. září táhl dlouhý průvod chovanců a místních usedlíků. Dnes pamětní deska již neexistuje a její místo byste těžko hledali. O jejím osudu toho není moc známo, ale je pravděpodobné, že zmizela během druhé světové války, nebo těsně po ní. Jen na kapličce je vidět malý železný box ve spodní části, ve kterém byla umístěna zemina z rodné Pergie.
